Norové jsou přírodomilci. Jejich stavby jsou do krajiny citlivě a nenápadně zasazeny. A téměř bez výjimky jde o malé dřevěné domečky. Nikdo tu nemá potřebu zdůrazňovat své ego ani megalomanskými stavbami, ani srovnáváním kopců do roviny či vršením mohyl na rovině, což je u nás železným pravidlem.
Jak ale vytvořit olympijský areál bez monstrstaveb? Norové to zvládli. Olympijskou vesnici po skončení her rozebrali a složili z ní studentské koleje a seniorské domy po celé zemi. Soutěže rozmístili a sportovní haly tak doplnili po kouskách do infrastruktury několika okolních měst. V Lillehammeru samotném tak zůstal jen jeden velký hotel a dva skokanské můstky, které zároveň sloužily jako hlavní olympijský stadion kde plápolal i nezbytný oheň.
Právě můstky byly jedním z našich cílů. Stálo zato si je prohlédnout zblízka. A nejen pro dechberoucí pohledy perspektivou lyžařských letců. Jistě i pro ten konstrukční minimalismus, vše vypadá jen jako přirozená součást kopce. Dojezd doskočiště, tedy onen hlavní stadion je vlastně jen louka obkroužená malým travnatým valem.
Žádné komentáře:
Okomentovat