Skandinávie skončila

Skandinávská část naší cesty definitivně končí. Už frčíme Německem... Odvážíme si ale spoustu zážitků a vzpomínek, především na krásnou norskou přírodu.

Tady právě jsme:

(a tohle lze taky vidět v okolí)

Norskošvédskonorskošvédská hranice

A míříme domů. Přejezd hranice z Norska pojali páni řidiči osobitě. Zcela v duchu nadpisu cimrmanovsky přejeli hranici norskošvédsky, pak švédskonorsky a finálně zas norskošvédsky, aby nám umožnili si vyfotit poslední fjord našeho putování.

Tady právě jsme:

(a tohle lze taky vidět v okolí)

Opera

Skutečnou architektonickou perlou Osla je budova opery. Ohromná bělostná stavba tvoří nakloněnou mramorovou korzovací rovinu, která vyrůstá přímo z vod Oslofjordu. Nahoře je doplněna prosklenými nástavbami hlavní budovy. Mramor a sklo v interiéru zatepluje světlým dřevem obložená dvacet metrů vysoká stěna. Opravdu majestátní kulturní svatostánek. Norské koloseum.

Oslo

Norsko nám chce poslední den naplno ukázat svou rozzářenější tvář. Od rána svítí slunce jako stomiliónová žárovka a šašouři, pardon účastníci zájezdu, toho mohou v Oslu jaksepatří využít.

Byl to den nabitý vizuálními vjemy té nejvyšší kvality. Po skokanském můstku navštěvujeme muzeum s tisíc let starými pohřebními loděmi Vikingů, dochovanými v modrém jílu Oslofjordu, Heyerdalovo muzeum s originály Ra a Kon-Tiky a plno dalších zajímavostí.

Oslo ale nejsou jen muzea. Město dýchá čerstvým životem. Recesisticky oblečení školáci, pouliční muzikanti, žongler co svou show bavil celé oselské nábřeží, krojované hostesky zvoucí na kulturní akce, přátelští Norové všech barev pleti hromadně využívající povedeného počasí k povalování se v parcích, posedávání po nábřežích, v restauracích a kavárnách.

Oslo Royal Palace

V Oslu panuje sluníčková pohoda. Oslani se hromadně opalují v zahradě královského paláce. Mají tu i jeden čistě 4% koutek...

Tady právě jsme:

(a tohle lze taky vidět v okolí)

Holmenkollen

Nový skokanský můstek v Holmenkollenu je elegance sama. Jen chudák skokan, co by se netrefil při doskoku. Místo v kotrmelcích na louce a v lese, jako v jiných můstků, by tady skončil ve spleti zinkované oceli, betonu a skla. Oko divákovo je ale spokojeno mnohonásobně...

Poznámka

Doplněny nejdůležitější zprávy z 22., 23. a 24. června. Tytéž časově uspořádány (už se mi to povedlo).

Fjordy, fjordy, fjordy...

Tady právě jsme:

(a tohle lze taky vidět v okolí)

Bergen relaxační

V závěru dne se nám Bergen zázračně proměnil. Mračiska odplula s větrem a zcela nebergensky začalo svítit sluníčko. V něm jsme dorazili i k hotelu, co byl dnes až podezřele luxusní. Ohromná prosklená vstupní hala tvořila prostor mezi budovami a v záplavě slunečních paprsků jí to náramně slušelo. Čekalo nás dvoupokojové apartmá s otočnými udělátky včetně stěny s televizí přetočitelné mezi oběma pokoji a jako vrchol všeho vrcholové relaxační centrum na střeše hotelu, kde bylo lze zažít dechberoucí 360-ti stupňový letecký výhled na okolní hory a fjordy, co byly z rychlého obratu do slunečna evidentně také silně překvapené a ukazovaly se nám v celé své nedbalkové kráse.

Centrum s vířivkou, saunou a parou. I sauna byla prosklená a s výhledem. Jen u páry to jaksi nešlo, zato ale byla v kosmickém provedení. Hned po příchodu nás tu vítal jediný relaxující se návštěvník - ukecaný přátelský Nor, který s námi pak dvě hodiny bez přestání brebentil lámanou angličtinou o všem možném nejdřív ve vířivce, po úplném zvarhánkovatění kůže pak v páře, po uvaření v ní pak v ledovém saunovém bazénku a nakonec ve finské sauně. Probrali jsme úplně všechno, od hrubého domácího produktu Norska přes sociální politiku, základní vojenskou službu tam i u nás, klimatické poměry všech částí Norska, Čech a většiny Evropy až po morálněvolní vlastnosti jeho manželky a intimní detaily jejího rození. To vše jsme se smíchem probírali a celou tu dobu se bez přestání kochali těmi excelentními panoramaty, která neměla obdoby.

Na závěr té pohody jsem si s Norem přesrdečně potřásal asi deset minut rukou a vyměnil pár zdvořilostních frází. Tím mu došlo, že neví jak se jmenuju. Na dotaz odpovídám - "Erik". "Eny...?" přitakává Nor. "Ne ne, Erik". Opakuji ještě dvakrát a nechápu, že mi nerozumí jméno, co tu na severu Evropy nosí dva králové že tří. Tak mu pomáhám a vysvětluji, že jde přece o normálního, u nich zcela běžného, více než v Předlicích frekventovaného Erika. Jo ahaaa, "Eeeejchrchryyk", rozzáří se mu šťastně oči, že konečně pochopil, že jsem právem jeho velkej kamarád.

A pak že jsou Norové studení čumáci...

Bergen historický

Město založil Olaf Kire (ve významu Pokojný) už ve 12. století. Centrum proto dýchá historií, pravda malinko kašírovanou. Původní hansovní domy na nábřeží bylo nutno obnovit kašírovaně po požáru. Rosenkrantzova věž (co ji postavil Erik stejného jména) a korunovační sál Hákona Hákonsona jsou taky trochu přikašírované po velkém výbuchu vedle kotvící německé muniční lodi v roce 1944. Bergenský stavkirke je kašírovaný úplně do poslední třísky po podpálení satanistou v roce 1992.

Bergen deštivý

Bergen je prý nejdeštivější evropské město. Je proto jasné, jaké panovalo při našem příjezdu počasí. S pršiplášti a deštníky vyrážíme na obhlídku starého hansovního města. Obchodníci jsou i zde akční, nabízejí holinky hned na ulici. Něco ve stylu - přijedeš do Bergenu, koupíš na ulici holinky, rovnou se přezuješ a vesele si šlapeš...

Pochodujeme a upřímně řečeno se nám ten Bergen moc nezdá. Pak navíc krátký přechod z deště do pouhého mrholení považovala průvodkyně za tak významnou změnu počasí k lepšímu, že vyhlásila zteč hory nad městem. Šlo naštěstí o nenáročnou lanovkovou zteč. Ano, i Bergen má svoji lanovku, nejen Ústí. Dlužno dodat, že v Bergenu má svoje opodstatnění - kopec vypadal celkem hrozivě vysokej. Lanovka je přesně petřínského typu - dvě kabinky na kolejích spojené lanem, uprostřed zdvojení kolejí. Systém Doppelmayer. Proti Petřínu tak trojnásobná délka. Lze si snadno přestavit, jak to vypadalo na kopci, když dole pršelo a foukalo. Deštníky naruby, voda všude. Čekáme na zpáteční jízdu jak na smilování...

Druhý fjordí trajekt

Nízká oblačnost jak včera, jen trochu míň prší. Záď připlouvajícího trajektu se otvírá jak žraločí tlama a zve nás ke vstupu.

Tady právě jsme:

(a tohle lze taky vidět v okolí)

Forde

Paní průvodkyně cítí spoluvinu s Matičkou Přírodou za dnešní počasí, pořád se snaží přinášet zaručené zprávy, jak výborné počasí právě v tuto chvíli panuje v dalších bodech naší cesty, opomíjejíc tak trochu fakt, že i kdyby to byla na 100% pravda, tak je nám to houby platný. Než tam přece za dva dny dojedem, bude vše 5x jinak a už vůbec to neukončí dnešní celodenní bubnování deště do střechy autobusu ani nerozežene mraky, co jimi imrvére projíždíme.

Její poslední pozitivní zpráva byla o slunečnu ve Forde, cíli naší dnešní cesty. Když jsme se k němu odpoledne blížili na 20 km, přešlo mrholivo do temné vodní stěny. Provazy vody se spouštěly, z kopců i jezer byly vidět jen různě šedivé šmouhy. Průvodkyně mlčela...

Forde (píše se s tím přeškrtnutým "o", ale to na mobilu napsat nejde) už nás naštěstí přivítalo jen standardním deštěm.

Přece jen se ale průvodcovská předpověď nečekaně naplnila. Severský večer byl tak dlouhý, že se stačilo vyčasit a dokonce i to slunce okolo desátý vykouklo. No uvidíme uvidíme, jak to bude s těmi dalšími věštbami...


Tady právě jsme:

(a tohle lze taky vidět v okolí)

Technická

Malá technická poznámka. Protože na blogu nefunguje posun letního času a protože píšu většinou večer, jsou někdy posty časově posunuty do následujícího dne. Navíc to z telefonu nejde opravit. Srovnám to vše až doma...

První fjord

Náš první fjord a první přejezd přes něj trajektem.

Tady právě jsme:

(a tohle lze taky vidět v okolí)

Trollveggen

Nějak jsme si za poslední dny zvykli na krásné počasí. A ejhle. Dnes jako blesk z čistého nebe přišlo zamračené nebe a déšť. Škoda přeškoda, zrovinka pro dnešek, kdy máme před sebou jednu z nejzajímavějších části cesty, jsme potřebovali počasíčko jako víno.

Včera jsme za vodopádem pochodovali dva kiláky a dnes, hned jak jsme vyjeli od hotelu se místní řeka změnila v dravou horskou. Peřeje střídají peřeje i vodopádové skoky. Průzračná voda, co se v peřejích mění na bílomodrozelenou, hebce zelené mechoví, stromy porostlé lišejníky. Absolutně relaxační pohled...

Trollí stěna je nejvyšší kolmá skalní stěna v Evropě. V dnešní nízké oblačnosti jsme viděli sotva její paty. Podle všeho je to ale slušnej macek, výška přes kilometr. Prvnímu horolezci, který ji zdolal to trvalo 11 dní v kuse. Vlastně stejně jako náš zájezd. 11 dní na laně s přespáváním v závěsu.

Údolí Gudbrandsdalen

Původní charakter krajiny, který by šlo přirovnat k Lužickým horám, kdyby se jim polovina údolí zalila jezerní vodou, se začíná pomalu měnit na více horský. Kopečky nabývají na výšce (ten co kolem něj právě jedeme má podle mapy 1035 m n.m.), občas se zvednou i do skalnatého štítu a začínají se zdobit vodopády. Řeka Lagen se mění na horskou a rafťáci si zde mohou pořádně užít v peřejích.
Věčná škoda že tudy jen projíždíme a není čas na focení. Bylo by co minimálně na každém druhém kroku...

Maihaugen

Lillehammerský skanzen toho jména je prostě roztomilej. Oproti obdobným na Slovensku jsou tu roubenky ponejvíc s travnatou střechou. Což je o to zajímavější, že všude kolem jsou mraky krásné břidlice. Asi měli prastavitelé problémy s upevněním a tak dáli přednost pasům březové kůry a drnům. Možná má drnová střecha, mimochodem v Norsku hojně používaná dodnes, i další výhody. Lépe izoluje, je levnější, mohou se na ní pást kozenky a maskuje proti leteckým nepřátelům... :)

Norové olympijští

Norové jsou přírodomilci. Jejich stavby jsou do krajiny citlivě a nenápadně zasazeny. A téměř bez výjimky jde o malé dřevěné domečky. Nikdo tu nemá potřebu zdůrazňovat své ego ani megalomanskými stavbami, ani srovnáváním kopců do roviny či vršením mohyl na rovině, což je u nás železným pravidlem.

Jak ale vytvořit olympijský areál bez monstrstaveb? Norové to zvládli. Olympijskou vesnici po skončení her rozebrali a složili z ní studentské koleje a seniorské domy po celé zemi. Soutěže rozmístili a sportovní haly tak doplnili po kouskách do infrastruktury několika okolních měst. V Lillehammeru samotném tak zůstal jen jeden velký hotel a dva skokanské můstky, které zároveň sloužily jako hlavní olympijský stadion kde plápolal i nezbytný oheň.

Právě můstky byly jedním z našich cílů. Stálo zato si je prohlédnout zblízka. A nejen pro dechberoucí pohledy perspektivou lyžařských letců. Jistě i pro ten konstrukční minimalismus, vše vypadá jen jako přirozená součást kopce. Dojezd doskočiště, tedy onen hlavní stadion je vlastně jen louka obkroužená malým travnatým valem.

Lillehammer

Lillehammer je malebnost sama. Malé dřevěné domky tvoří celé město i jeho hlavní obchodní třídu. Vše pečlivě udržované a vyvedené v decentních barvách, kde převládá bílá, různé odstíny šedé, šedozelené či šedomodré. Celek působí úžasně elegantně a harmonicky.

Přiložený snímek není v tomto duchu zcela ilustrativní. Ilustruje však výborně jinou věc. Situaci z hledání místní kešky, která nás zavedla k malému pivovárku v jehož okolí byla zajímavostí hned celá hromada. Nestačili jsme koukat a fotit. Keš jsme ale bohužel nenašli, ačkoliv měla být velmi jednoduchá a na místě dostupném i pro vozíčkáře. Nám však připadlo, že jediné takhle snadno dostupné místo zde by bylo na fotce tam někde pod schodištěm a tam se nám ale opravdu hledat nechtělo...

Vodopád v Björli

Program zájezdu sliboval příjemnou večerní procházku. Příjemná i večerní byla. Dlouho jsme se po příjezdu do horského hotýlku nerozpakovali, dali něco na zub a vyrazili k vodopádům. Spíš tedy ke kešce, co ale byla bez listingu a tak nebylo jasné, jestli je právě u vodopádu, nebo úplně jinde.

Cesta vedla břízoborovými lesíky vystlanými borůvčím s malebně rozházenými horskými chatami. Všude kolem hory, nad Björle pak i s několika sjezdovkami a vleky. Ke kešce to bylo skoro dva kilometry a už po pár stech metrech byl slyšet hukot. Doufaje ve vodopád, míříme za zvukem, ostatně i kešková šipka ukazuje stejným směrem.

Bylo to ono. Oba cíle na jednom místě. Vodopád moc nepadal, ale je úžasnej. Voda teče přes oblou skálu v asi 300 m délce s převýšením skoro 60 m. Někdy po povrchu, někdy v hlubokých vymletých škvírách. Dojem umocňují nízké sluneční paprsky osvětlující protisvětlem vodní tříšť. Kocháme se dlouho, času je dost, slunce oficiálně zapadá ve 23:24.

Do Hamaru

Jak mávnutím kouzelného proutku se přejezdem hranice změnila i krajina. Monotónní plácku Švédska vystřídaly překrásné norské kopečky.

Po příjezdu do hamarského hotelu byl večer ještě seversky mlád. Aby ne, když oficiální údaj pro dnešek a zdejšek zní: slunce zapadá ve 22:52 a vychází ve 3:41. A to se ještě posuneme kousek dál na sever. Co tam se bude dít, to nevím... Vyrážíme tedy do mladého podvečera, či spíše odpoledne za nějakým tím úlovkem. Hotel tentokrát umístěn nic moc (tj. v okolí žádná krabička není), tak nás čekají 3 km tam a něco podobného i zpátky. Stíháme to krásně za sluníčka a nalézáme i dva kozáky. Norský kozáky...

60. rovnoběžka

Než jsem poslal pozici s mapkou, tak jsme přejeli šedesátou severní rovnoběžku. Tím, že bydlíme na padesáté, jde o skok přes deset rovnoběžek. K severnímu polárnímu kruhu to bohužel nedotáhneme, ale měli bychom překročit i šedesátou druhou.

Jsme v Norsku

(a tohle lze taky vidět v okolí)

Örebro

Cestou ze Stockholmu jsme se stavili i v Örebro. Prý hodně průmyslové město, centrum švédského ocelářství, říkala paní průvodkyně. Normálně kecala!
Nádherné historické centrum s vodním hradem, parky a mnoha vypiplanými budovami kolem. Korunu (zde tedy švédskou) všemu ale nasazují nejroztodivnější moderněsochařské instalace v těch nějnečekanějších provedeních a nějnečekanějších místech. Od auta naplněného po střechu valounovitými kameny na trávě v parku, polopotopeného letadélka švédských leteckých sil v rybníku u hradu, tuleňů vyhřívajících se na molu půjčovny loděk, lehce morbidními bílými sochami odpočívajících světloplachých teenagerů v přesně životních velikostech i pozicích na lavičkách, zídkách i na chodníku opřenými o kandelábr, přes "odloženou" svatební postel s nebesy na hladině vodního kanálu. Záclonky jí povlávavaly ve větru a rousaly se ve vodě. Absolutním vrcholem byla ale právě dokončovaná šindelová megaskulptura zajíce, dobře 15 metrů vysoká, na náměstí před kostelem. Tak to byla vážně síla...! A nejen pro tu obří velikost. On ten zajíc ležel v takové zvláštní pozici. Když jsme ho v úžasu obešli dokola, ukázalo se, že jde jistojistě o zaječici. Myslím, že se pan farář odvedle musí v jednom kuse křižovat...

Drottingholm

Sympatické na švédské královské rodině je, že zatímco bydlí v západním křídle drottingholmského zámku, celá východní část je přístupná veřejnosti. I větší část parku je volně k dispozici, jen decentní špagátek s občasnou cedulkou odděluje obě zóny.

Co v keši nenajdeš

Po návratu ze Stockholmu do hotelu se zcela oprávněně zdál večer ještě mladej. Jsme skoro na šedesátý rovnoběžce a na délce dne je to pěkně znát. Ještě v půl desátý svítí slunce jako o závod. Vyrážíme proto do okolí odlovit nějaké ty krabičky. Krásná procházka, prvotřídní počasí, podařené schovky, co víc si přát. Od poslední kešky to bereme zkratkou hezky za šipkou, podél silnice, kde zrovna chodník úplně nebyl. Už u keše nalézáme v trávě jednu eSPéZetku. O kousek dál druhou, tentokrát úplně novou. Se smíchem ji berem s sebou. Když jí zvednu, má vzadu lepicí pásky, jak byla provizorně přilepená. Jdeme dál a hele - další. A opodál hned dvě, stejné a zase s lepicími páskami. Celkem šest značek dva metry od cesty na padesáti metrech silnice. To nebude náhoda, asi tu někdo hrál nějakou hru se švédskými pomahači a chrániči.
Nešlo odolat.
Dva kousky zasouvám pod vestu a "nenápadně" nesu do hotelu. Všimněte si, že jedna z nich je i celkem cool... ;)

Stockholm, poklidná ledvina Skandinávie

Srdce to podle polohy není a neklidné se nám taky nezdálo, tak je parafráze poněkud vzdálená. Město je to ale nádherné. Možná i Benátky severu, možná i přirovnávání k Paříži sedí. Starobylé staré město (švédsky Gamla stan) ne nepodobné staropražským uličkam, spleť vodních ploch jezera a Baltského moře včetně mísení jejich vod, ostrovy a ostrůvky propojené mosty a můstky ne nepodobné Benátkám, kavárničky jako dlaň po francouzském stylu, co dávají všemu onu pohodovou atmosféru. Jako kdyby všechno tohle člověk už viděl a důvěrně znal. Jen ty domy ze švédské červené žuly byly jaksi novinkou. Několik zážitků dnes stojí za připomenutí: Radnice s nádhernou věží, kam sice jezdí výtah, ale tak pomalu, že je lepší jít pěšky. Výměna stráží Švédské národní gardy, kde slouží i plavovlasé Švédky a jejichž orchestr mezi pochody dál i tři jazzové kousky a dirigentík se při nich neskutečně odvázal. Královský palác, plný okázalé nádhery, která ale nebyla jen tak nakašírovaná, ale běžně používaná královskou rodinou je slavnostním příležitostem, o čemž svědčilo i pár fotek. Stockholmská katedrála a Vasa muzeum s jedním jediným exponátem. Lodí, co měla být v 17. století velkou chloubou, ukázkou moci a pýchou a to vše jen předcházelo pravému opaku. Televizní věž, ze které byl skvostný výhled. Hlavně proto, že už nás dnes odpoledne přestalo trápit počasí deštěm a přeháňkami a nabídlo sluncem zalitou krajinu.

Tady právě jsme:

(a tohle lze taky vidět v okolí)

Řecký typ autobusu

Jestli ráno bylo slunečno, tak za hodinku už bylo vše jinak. Šedočerně se zatáhlo a začalo pršet. Pak se oblačnost snížila skoro až k zemi a vypadá beznadějně stabilně. Jezero Vättern tak spíš tušíme, než vidíme. Pokud místní každoroční oblíbenou akci "300 km na kole kolem jezera" někdy absolvují za podobného počasí, tak potěšpánbůh...

Nakonec leje spolehlivě celý den. Je to den přesunu o více než 600 km do Stockholmu, tak to až tolik nevadí. Předpověď na zítra je ale podobná a na příjemnou procházku městem to tedy nevypadá. Hloupé je, že nám teče do autobusu. A hned na několika místech. Řidiči to řeší univerzálním ručníkem, kterým občas utřou loužičky a louže. Někteří cestující používají pláštěnku i uvnitř. Prostě to bude nějaká řecká suchomilná varianta autobusu. Pro výlet způsobu Skandinávského se ale zdá býti poněkud nešťastným.

Ranní sluníčko

Probudilo nás krásné počasí. Obloha vymetená nebo jen lehce poberánkovaná. Kdyby to takhle chtělo vydržet celou dovolenou, vůbec ale vůbec bychom se nezlobili.
Malá kulinářská vložka. U snídaně překvapilo, že švédský chleba je většinou nasladko. U tmavého jde tak chutí skoro o perník. Ten já sice moc rád, ale přece jen perník se šunkou je zvláštní kombinace. Vynikající byly sleďové kousky v horčičné omáčce. Mňam...

Romantická krajina jižního Švédska jsou mírně zvlněná pole s řídce roztroušenými zemědělskými usedlostmi. Dva až čtyři domky čítajíc v to i stodoly, vše dřevěné a vyvedené v typické místní hnědočervené barvě s bílým lemováním oken i stěn. Barva, jak pravila paní průvodkyně, je železitá a nejlépe odolává povětrnostním vlivům. A tak jí tu na dřevěné stavby používají všichni. Bez výjimky...

Můj hotel

Švédský hotel překvapil. Hlavně Yvetu, nevěděla že tu vlastním hotely. Jmenoval se totiž Erikslund (asi nebo jako Erikův lund). No po pravdě ani já netušil, že kromě mnoha kamarádů z Předlic mám i pár hotelu ve Švédsku. A to nebyl zdaleka konec.
Před noclehem jsme vyrazili ještě na tři rychlý švédský kešky. Jednu vedle hotelu, druhou opodál se šplháním na stožárek silničního ukazatele a třetí o kiláček dál. Cestou jsme ještě našli moje občerstvení a supermarket...

Jak sečíst kusy ve stádě

Paní průvodkyně je skvělá. Jakože trochu legrační. Pro orientaci účastníků zájezdu používá teleskopickou žerdičku, na jejímž konci má přivázaný svítivě fialový šátek. Vypadá to k popukání, ale k orientaci to slouží, zejména pak lelkujícím fotografujícím opožděncům, naprosto skvěle.
Druhou její specialitou je metoda sčítání počtu kusů stáda. Vybrala si k tomu účelu jednoho pána a s ním na ulici utvoří něco jako bránu. Zlatou bránu otevřenou, zlatým klíčem odemčenou... A my ostatní máme jako přesně v duchu té říkačky tou bránou všichni projít a ona soustředěně provádí sčítání lidu. Hodně veselá scénka. A o to veselejší, když se minule za deště jala sčítat v průjezdu a do stáda se jí tak míchaly i úplně cizí kusy. Když dopočítala, vypadala překvapeně. "Máte toho víc?", ptám se pobaveně, protože jsem si přimíchání cizáků na rozdíl od ní všimnul. "Ne, jeden chybí." Místo plus dva jsme byli na minus jedničce. Hned se ale ukázali další naši účastníci, kteří pokyn ke sčítací bráně opodál neslyšeli. Průvodkyně si oddechla a zavelela k dalšímu postupu.
Vůbec jí přitom nebylo divný, že ve finále skočila na plus třech kusech ve stádě...!

Kodaň

Sice občas pršelo a setrvale bylo pošmourno a nevybarveně, ale Kodaň byla moc pěkná. Na každém kroku je vidět, že si Dánové na jednu stranu moc váží historických staveb, ale na druhou se nebojí kombinovat s moderními prvky. Kolorit města je doplněn všudypřítomnými hromadami jízdních kol. Okolí stanic metra nebo železničních nádraží jsou jimi doslova obsypány. Dánové používají téměř výhradně obstarožní kostitřasy a řítí se na nich vyhrazenými proužky mezi silnicí a chodníkem často až životu nebezpečnou rychlostí.

Tady právě jsme:

(a tohle lze taky vidět v okolí)

Dánsko

Přistáváme přesně v 8:00 na jeho ostrovní části. A tak to má být, aby byl v časech hezky pořádek.
Zaujal nás lesejk elektrárenských větrníků v moři, asi 3 km od pobřeží.
Dánský ostrov je placka. Placka s obilnými poli nezdružstevnělých rozměrů, zemědělskými usedlostmi a kupou suchozemských větrníků.

Prins Joachim

Asi tak někde v polovině cesty mezi Rostockem a Gedserem v útrobách "drobečka" trajektu s tímto královským jménem. Obloha stále beznadějně šedá a deštivá.

Tady právě jsme:

(a tohle lze taky vidět v okolí)

První úsek maratónu

Odjezd hladký byl. Uvelebili jsme se mezi kudrlinkami a začali obdivovat dramatičnost severočeské oblohy nad Krušnohorstvem. Hurá nach Rostock. Cesta začala radostně ubíhat. Ne nadlouho. Přesně po sedmi minutách stavíme na čtyřicet minut u Chvojenské pumpy. No jestli to takhle půjde dál...

Odjezd

Odjezd byl hladký ve 20:45. Autobusek byl nějaký pomenší, vlastně se mám zdál docela maličkej, vzhledem k objemu našich zavazadel. Pan řidič (asi Karel) při soukání těch našich skříní na kolečkách poznamenal, že je máme určitě nejobjemnější. Inu 14 dní předem zabaleno - důkladně zabaleno. A taky první dnešní vítězství v minisoutěži.
Druhé přišlo hned vzápětí. Při nastupování paní průvodkyně (co myslím, že nám na kytaru hrát nebude) utrousila, že jsme skoro nejmladší účastníci. A opravdu, za opěradly na nás vyhlížely typické šedé kudrnaté hlavy důchodkyň. Alespoň budeme při rozvážných procházkách severskými městy lépe stíhat lovit kešky...

Program zájezdu

Za chvíli vyjíždíme. Vzhledem k silné organizovanosti akce můžeme pro představu uvést dopředu program:

1.den: odjezd večer. Tranzit přes SRN do Rostocku.

2.den: po ranním trajektu Rostock-Gedser odjezd do Kodaně a prohlídka nejzajímavějších míst dánské metropole – Christianborg, královský palác Amelienborg, Mramorový kostel, přístav s Andersenovou Malou mořskou vílou, Nyhavn, radnice a pěší zóna. Odjezd na trajekt do Švédska. Nocleh.

3.den: Přejezd romantickou krajinou jižního Švédska k břehům jezera Vättern. Po krátké prohlídce kolébky švédské oceli Örebro odjezd do oblasti Stockholmu. Nocleh (2 noci).

4.den: Odjezd do Stockholmu. Po okružní jízdě prohlídka nejzajímavějších míst švédské metropole – Gamla Stan (staré město) s královským palácem, parlamentem, radnicí a kostelem Storkyrkan. Moderní radnice, v níž se udělují Nobelovy ceny, unikátní Vasa muzeum. Na závěr vyhlídka z televizní věže na město a okolní zálivy. Nocleh.

5.den: Po krátké zastávce na královském sídle Drottingholm cesta podél největšího jezera Švédska Vänern k norské hranici dále do Hamaru. Nocleh.

6.den: Návštěva olympijského areálu a skansenu Maihaugen v Lillehammeru. Cesta údolím Gudbrandsdalen se zastávkou u stavkirke v Ringebu do horského střediska Björli s možností příjemné večerní procházky k nedalekým vodopádům. Nocleh.

7. den: Jízda údolím řeky Rauma mezi vodopády a horskými štíty k úpatí nejvyšší kolmé stěny Evropy. Neopakovatelná Cesta Trollů, průjezd horským masivem Romsdalu, trajekt Linde-Edisdal a dobrodružná Cesta Orlů do Geirangerfjordu a výjezd do drsné horské krajiny na vyhlídku z hory Dalsniba tvoří trasu právem nazývanou „Zlatá cesta“. Následuje sjezd k břehům Nordfjordu a dále do Forde. Nocleh.

8. den: Kouzelné přírodní scenérie a plavba přes největší fjord Norska Sognefjord vyplní cestu do brány fjordů Bergenu. Prohlídka starobylého centra, jehož neopakovatelnou atmosféru tvoří unikátní hansovní domy, starobylá přístavní pevnost, středověké kostely s nejkrásnějším Mariánským a staré čtvrti dřevěných domů. Nocleh.

9. den: snídaně. Po zastávce u vodopádů Steinsdalfossen plavba přes Hardangerfjord a výjezd k monumentálním vodopádům Vöringsforssen. Následuje přejezd Hardangerskou náhorní planinou do Geilo. Zastávka u stavkirke v Tropo a cesta přes Hönefoss a pobřežím Tyrifjordu do Oslo. Nocleh.

10. den: Celodenní prohlídka Oslo s pevností Akershus, královským palácem, muzeem vikingských lodí, expozicemi dokumentujícími úspěchy norských polárníků, parkem se sochami Gustava Vigelanda a známým Holmenkollenem s okouzlující vyhlídkou na město a Oslofjord. Večer odjezd zpět přes Švédsko.

11. den: trajekt do Dánska, tranzit přes Dánsko, trajekt Gedser-Rostock a tranzit přes SRN. Návrat večer do ČR.

Tak máváme máváme a nashle...!

I botky potřebují připravit

Na hromádku brzy přibudou poněkud jiné boty. Po přečtení několika cestopisů balíme i pohorky. Může nás čekat déšť a místy i sníh a na to nejsou sandály nejvhodnější.

Po velkém boji se povedlo donutit telefon, aby dokázal odeslat i mapku. Tou budeme pro názornost ukazovat naše aktuální místo. Netřeba proto složitě hledat dle názvu města, fjordu či jiných indícíí z textu a odhadovat, odkudže to zrovna píšeme. Budete to vědět naprosto přesně.

Malá ukázka:
Tady právě jsme:

(a tohle lze taky vidět v okolí)

Příprava na cestu

Už máme doma hromádku. Už...? Vlastně docela pozdě. Do odjezdu je ještě týden, ale Yveta někdy hromádkuje už 14 dní dopředu. Tož tedy vlastně na poslední chvíli...

Blogování z cest bude asi sporadické. Postneme jen krátké informace mobilním emailem a příspěvky dotvoříme až po návratu ze zápisků z našeho milého Kindlíka. Škoda, že to nejde jednoduše propojit, potřeboval bych telefon s USB host nebo notebooček.

Formát blogu je zatím co nejjednodušší, aby ho šlo snadno zkontrolovat z mobilu nebo Kindla. Finálně to trochu upravíme...